JWSOC 2017 aneb můj nepovedený týden (1/2)
Jak už jsem tu psal, letošní juniorské MS v lyžařském orientačním běhu hostilo finské město Imatra. Na programu bylo celkem 5 závodů, z toho 4 individuální a 1 štafety. Na letošní MSJ jsem se připravoval ve Švédsku, takže možná i proto jsem měl letos poměrně vysoké ambice. No, a nejspíš právě proto to dopadlo jak to dopadlo...
Abych to vzal od začátku. V neděli 5.2. v půl páté ráno jsem vyrážel autem z Älvsbynu do nedalekého Bodenu, kde jsem měl nabrat členy švédského servisního týmu a společně s nimi jsme vyrazili na 10 hodinovou cestu na jih Finska.
Po náročné cestě jsme konečně dorazili na místo a jelikož jsme bydleli asi o 20km jinde než Švédský tým, potřeboval jsem se tam nějak dostat. Český tým měl klasicky nějaké zpoždění což by znamenalo, že bych musel někde asi hodinu čekat, než pro mě přijede přeplněné auto, do kterého bych se, jak jsem potom zjistil, ani pořádně nevešel. Naštěstí jsem nebyl jediný z Čechů kdo s jiným týmem, a tak jsem se nakonec na ubytování dostal společně s Johankou, jejíž přítel (Fin Jyri Uusitalo) obětoval týmový meeting aby nás odvezl na ubytování
První závod nás čekal až ve středu a tudíž jsme měli dva dny na aklimatizaci a rozkoukání. V pondělí jsme vyrazili na modelový trénink, který nám toho ovšem moc o závodě ani o tratích neřekl. Na mapě, která se skládala z asi 3 plných stop a dvou čárek, byla pouze jedna kontrola, takže místo mapového tréninku jsme se bavili tím, že jsme trénovali "fikny" a obratnost mimo stopu na vyšlapaných cestičkách v lese. Samozřejmě jsme si našli i nějaký ten skok, protože není nic lepšího, než dva dny před závodem sjíždět mezi stromy z kopce a nakonec to celé zakončit skokem na zamrzlé jezero.
Je tu středa, den D, první závod MS. Jsem nalosovanej ve třetí, nejlepší skupině. Zanemaná to tedy, že musím zajet dobrý výsledek? Trénoval jsem přece ve Švédsku, musím! Tak přesně tohle se mi honilo hlavou před závodem a přesně tohle jsem cítil i od trenérů. Nikdo mi to nikdy neřekl, ale prostě jsem ten tlak na sobě cítil. Možná i to zapříčinilo, že jsem se více soustředil na to, že musím něco zajet, než na to abych si zajel mapově čistý závod, ze kterého budu mít radost. I přesto, že už jsem nějaké závody odjel, jsem byl nervózní jako před každým závodem, kdy si řeknu že o něco jde. A stejně jako v ostatních případech, jsem to zkazil...
První zaváhání přišlo hned na jedničku, kde jsem nechal asi 20s. Ale nic se neděje, s tím se dá jet. Další chyba přišla ovšem při volbě postupu na k3, kde jsem asi nezvolil uplně správně. Jenomže místo toho abych ten postup, podle pravdila "nikdy neměň postup v půlce postupu, tvůj postup je v tu chvíli nejlepší", dojel, tak jsem ho změnil. Samozřejmě úplně hloupě a nevýhodně. BUM! Skoro minuta ztráta. Na čtyřce mě dojel Litevec a místo toho abych se na něj vykašlal a dál si jel svůj závod jsem se rozhodl, že mu ujedu. No jak to asi dopadlo, vyrazil jsem na špatnou stranu a vrhnul se do čárek bez většího plánu jak kontrolu najít. Další chyba a skoro dvě minuty v pr*eli. Na co mi po tom všem bylo, že jsem se až na pětce vzpamatoval a poslední postupy jsem jel na úrovni TOP10 a na posledních 4 kontrolách dokonce najel na vítěze 7 sekund. Závod se začíná na startu a ne na pětce s časem chyb přes 2 minuty.
Nakonec z toho bylo 33. místo, ztráta 3 a půl minuty a velké zklamání.
Zvítězil Rus Kiselelv, který tak začal svůj "zlatý týden", druhý dojel domácí Elmeri Toivanen a bronz vybojoval můj tréninkový parťák a kamarád ze Švédska Robin Salén.
Další den nás čekala královská disciplína, long s hromadným startem. Ráno teploměr ukazoval -17 stupňů, už to slibovalo zážitek a to jsme ještě netušili co na nás pořadatelé přichystali. Na start se jelo asi 10 minut autobusem, vysadili nás na louce, kde bylo asi 10 ToiToiek (záchodů) a jeden 6x3 metry přívěs, který měl sloužit jako převlíkárna pro asi 200 závodníků...dobrý no. Rtuť na teploměru klesla k minus dvaceti, což už je taková hranice pro umožnění startu závodu. Pořadatelé ale asi usoudili, že se na tarti zahřejeme a pustili to. Takže se asi 40 minut mačkáme v přívěsu jak uprchlíci, na nějaké větší rozjíždění nebylo ani pomyšlení. Už tak dalo zabrat samotné převlíkání, kdy jsi byl rád, že jsi mezitím co jsi si sundal bundu a nandaval kombinézu neumrznul. Před startem jsem tam poslal pár rovinek a myslel jsem že mi umrznou ruce i nohy a při každém nádechu jsem měl pocit, že ještě mrznu zevnitř. Start vypadal tak, že postavili všechny juniory (46 lidí) a dorostence (44 lidí) do několika řad po 8 lidech, hned od začátku povolili bruslení a všechny najednou nás poslali do jedný zúžený stopy asi tak 50 metrů po startu. V 90 lidech docela maso...
Už v tom se zorientovat byl docela obdivuhodný výkon a aby toho nebylo málo, elitní chlapská (50 chlapů) i ženská kategorie startovala ze stadionu v Imatře, zhruba 15 minut před námi a bylo to naplánováno tak, že se přesunou prvním okruhem na výměnu mapy do prostoru našeho startu. No, vyšlo jim to tak geniálně, že se startovní pole naší i chlapský kategorie rozdělilo na dvě skupiny, takže jsme tu měli 2 skupiny chlapů, bušících to čárkama na výměnu mapy a 2 skupiny šílenejch juniorů valících to nadrženě do prvního okruhu. Načasování bylo tak přesný, že se tyhle skupiny potkali v protisměru, v asi tak metr široký stopě a aby toho nebylo málo tak ještě v kopci...no jak to asi dopadlo. Naše skupina z toho ještě vyvázla asi dobře, protože ten kopec nebyl zas tak prudkej. Nějaký ty zlomený hůlky tam byly, to vyhýbání taky nebylo jednoduchý, ale další dvě skupiny se potkali v kopci, keterej máš porblém sjet i když si tam sám, natož když za tebou je 20 juniorů a proti tobě to rube 20 chlapů. Z vyprávění jsem sylšel, že to vypadalo tak, že na vrchu se stálo a po jednom se to posílalo dolů, kam nebylo vidět a tak si buď slyšel ránu, prasknutí,nebo nadávku...v prvnch dvou případech to znamenalo, že nejspíš neprojel, v tom posledním asi projel, ale srazil někoho jinýho. No docela maso, já jsem to jakž takž ustál, ale srazil jsem se tam s nějákym Finem, to mi nějak přetočilo mapník a když jsem se dostal z toho davu, ztratil jsem přehled kam vlastně jedu, musel si otáčet mapu a hledat znovu jedničku. Jakmile se ale v -20 stupňovým mrazu zastavíš a más na sobě jenom kombinézku, tenký rukavice a čelenku, začneš neuvěřitelně rychle mrznout a tak jsem se rozhodl, že pojedu někam, kam mi to nějak tak sedí až se najdu. Dopadlo to tak, že jsem se našel na čtyřce asi po 10 minutách a že by to bylo blízko u jedničky by se říct nedalo. Nakonec jsem ztratil !18 minut! hned na jedničku. Uplně konečnej hřebíček do rakve přišel na trojce,kde jsem taky zajel někam uplně jinam a už se na to tak trošku vykašlal. Dojel jsem si první kolo a když jsem si bral mapu druhýho okruhu a viděl, že tam jsou už jenom asi 3 další, věděl jsem že dneska z toho taky nic nebude. Tak už jsem si ty zbývající okruhy objel jenom tréninkově, poměrně v klidu. Cestou jsem jen potkával zlomený hůlky, lyže, mapníky...při nájezdu do 3 kola jsme tam do sebe vletěli s nějakou ruskou dorostenkou, co čuměla do mapy a najela do mě v protisměru. Jelikož to bylo v kopci, stihl jsem jen uhnout tělem, nechal tam ruku a předvedl ukázkovej K.O chvat, takže tam hodila záda a oba jsme to poslali do stromečků vedle stopy. Začala tam něco rusky, tak jsem ji poslal česky do hajzlu ať příště jezdí ve svým směru. Když jsme se nějak vymotali zjistil jsem, že jsem ji ještě přisednul a zlomil hůlku. Alespoň z něčeho jsem měl radost, i když mám pocit, že i přesto nakonec vyhrála.
I když jsi nic při závodě nezlomil, nemohl jsi se úplně radovat z toho, že se ti všechny materiálový škody vyhnuly. Jelikož se tratě úplně všech kategorií skládaly z okruhů v prostoru asi tak 5x5km a všichni závodníci se tam nacházeli ve stejnej čas, byly všechny stopy neskutečně vybržděný, takže jsi to občas vzal přes kámen, občas přes nějákou větvičku...prostě jsi cítil jak ta lyže trpí. Já jsem si udělal rýhu co jde až do dřeva a hrany už taky nejsou úplně co bývaly. Ale i přes tohle všechno jsem ještě dopadl možná nejlíp z týmu. Omrzliny druhého stupně, naražené zápěstí, nalomený prst na noze nebo podchlazení o tom vypovídají asi nejlíp. Po tom všem není divu, že bylo dost lidí na pořadatele pěkně naštvaných, že závod vůbec odstartovali a ještě všechny poslali do jedonoho prostoru ve stejnej čas.
Pro mě z toho bylo po dojezdu 41.místo, ale během dne jsem se po diskvalifikaci 8 závodníků z naší kategorie posunul na 34. místo což pouze nezní tak hrozně, ve výsledcích to vypadá pořád stejně tragicky, protože za mnou už byl pouze Kazach a Japonec...výborný.
Kategorii ovládli Rusové Kiselev (2. zlato), který vyhrál 3 minuty před druhým Pavlenkem, za kterým dojel další Rus Ogorodnikov, který ztratil už ztartil dokonce 4 minuty. Čtvrtý v pořadí, Švéd Jacobsson, zaostal za 3. místem o další minutu. Jak to ti Rusové dělaj.
První okruh longu
Pokračování příště...
